Nějak se mi daří mít aktivních 14 dní a poté pasivních 14 dní.. Tentokrát jsme se po týdnu vystřídali v marodění – Červík týden klidový režim, když mu kamarádka omylem stoupla na nohu, ale tak nešťastně, že pohmoždila prst, pak já týden marodění, Červík týden průjem, no a nakonec já týden marodění.
Takže jsme jen pilovali, co už známe. S Ájkou jsem byla na neoficiálních závodech (původně jsem byla jen jako doprovod mých svěřenkyň, ale pak mi to nedalo, neoprášit Paní Čubičkovou), s Červíkem jsem si dala za úkol postupně dojít k parkuru a sledovat běhajícíc psy, aniž by to doprovázely nějaké zvukové projevy.
Mám moc radost, podařilo se! Na první pokud jsem šla 20-10m od parkuru, na druhý 10-5m, a třetí a čtvrtý jsem byla s Červíkem až u pásky.
Jeho míra excitace, když vidí běhající psy je stále velmi vysoká, a vzhledem k tomu, že toto byly první závody, kde jsem se mu mohla věnovat (předtím byl jen na BPD, kde žel řičel v kleci, jak kdyby ho na nože brali), jsem ani nedoufala, že tak daleko dojdeme… Pracujeme na ovládání (skoro) na každém svém tréninku, kdy si Červíka na závěr na chvíli vytáhnu, zatímco na place dělají holky s pejskama něco co ho tolik neexcituje (zvuk psa probíhajícího tunelem asi ještě dlouho nedá ;o) ), točení okolo bočnice, přetahování, nácvik zón..
Hlídání si žrádla – bohužel došlo opět k mírnému zhoršení, kdy po průjmu měl Červík hlad, a já jsem jednou neodhadla kritéria. Druhá moje chyba byla, že jsem přišla s Ájkou z venku a přehlédla v ohrádce Červíkovu nedožranou kost. Při večeři se mi však (až na ten jeden error) daří udržovat 100% úspěšnost (dokonce, i když bylo v miskách syrové maso).
Sedni – přidala jsem povel
Bedýnka „na zadní“ na nácvik polohy 2on-2off
Aby tento díl deníčku nebyl moc krátký, ráda bych malé zamyšlení o srovnávání. Někdy mi přijde, že snaha toho hodně umět, či být „dobrý“ může někdy být větší, než vychutnávání si společných krůčků a budování dobrého vztahu se svým pejskem. Lidská soutěživost je sice fajn vlastnost, ale nic se nemá přehánět. Pokud se člověk srovnává s ostatními a je v něčem lepší, tak z toho má dobrý pocit, ale pokud je „horší“, tak často, místo motivace kupředu (aha, tolik toho ještě musím zlepšovat), má spíše deprese.. Hodně lidí srovnává a bohužel se dostává do té fáze, že sousedovic Fifinka toho umí víc. Ale lze takto vůbec srovnávat? Je Fifinka stejné plemeno, je starší nebo mladší, a hlavně, je její páneček zkušenější nebo má větší cit pro práci se psy? A pokud toho Fifinka umí méně mohu ze stejných důvodů srovnávat? Podle mého to je nesmysl. Mohu mít své idoly, své cíle, ale měla bych k nim vzhlížet a snažit se být stejně tak dobrá, ale když to nepůjde podle mých představ, tak bych se z toho neměla hroutit. Každý člověk má svoji cestu, stejně tak jako každý „tým“. Důležité přeci je, abyte si tu cestu spolu užili, že i drobné neúspěchy jsou motivací, který tým posouvá dál.
Autor a foto: Petra Marečková
O autorovi:
Petra Marečková
Agility se věnuji 9. rokem, z toho 3 roky vedu tréninky na KK VFU. Dva roky pořádám semináře pozitivní motivace, od ledna tohoto roku vedu i pravidelné hodiny pozitivky. Od července budu působit také v nově otevřeném výcvikovém centru Psí Park. Mám dvanáctiletou kříženku Ájku a devítitýdenní bordeří štěndo Červíka.
Se psy pracuji pouze pomocí pozitivního upevňování.
