Hierarchie smečky (jakékoli) není čistě lineární, ale vykazuje jistou variabilitu především ve smyslu vůdcovského postavení v určitých specifických činnostech. Velmi dobře je to vidět například u pracovních psů, kdy sice psovod je ten, kdo velí, co se má dělat, ale například v případě pachových prací po zadání úkolu předá vedení týmu svému psímu partnerovi, protože každý přispívá ke společnému dílu právě tím, co umí nejlépe. Psovod určuje, co má pes svým nosem hledat, a pes tento úkol díky svým smyslovým schopnostem plní, a udává směr, kterým se tým má po určené stopě vydat.
Ve smečce, kde jsou mláďata, se podobným způsobem předává péče o štěňata. Matka, která porodila a první týdny se výhradně starala o mladé, se po třetím až čtvrtém týdnu začíná od svých štěňat častěji vzdalovat a předává dohled nad drobotinou tzv. chůvám, které nevyčerpány kojením pomáhají s výchovou. Funkci chůvy plní i majitel a další lidští členové domácnosti. Štěňata tedy poznají další jedince, socializují se na život ve smečce, učí se komunikovat nejen s matkou, ale i s dalšími psy a s lidmi, přičemž neztrácí ke své matce specifický vztah daný její nezastupitelností v oblasti výživy. Tento vztah se ale po ukončení laktace také změní a na výchově štěňat se podílí stejným způsobem všichni členové smečky bez ohledu na svou hierarchickou pozici a příbuzenský vztah k mláďatům.
Spousta úkolů, které člověk od svého psa vyžaduje, se zakládá na tom, že člověk a pes mají odlišné schopnosti a fyzické i psychické možnosti a mohou si tak být vzájemně užiteční. Příkladem jsou psi lovečtí, kteří svou vytrvalostí, sílou, odvahou, ostrým čichem a sluchem nahrazují člověku vlastnosti, které mu k dosažení dobrého výsledku lovu schází. Člověk pak smíšenému týmu dokáže dodat především taktiku. Dobrý lovecký pes je nezastupitelným pomocníkem lovce a dobrý vůdce si jeho pomoci umí vážit.
Spolupráce člověka a psa, obzvlášť v situacích, kdy „o něco jde“, tedy například při lovu, záchranářských akcích, policejní práci a podobně, je založena především na vzájemné důvěře. Výcvikem se psovi upevňují některé jeho vrozené vlastnosti, ale především v něm jde o naučení společného komunikačního jazyka, aby se pes a člověk dovedli spolu domluvit a spolu odvedli dobrou práci na společném díle.
Učení o dominanci tak, jak je dnes v široké pejskařské veřejnosti často chápána, nelze na takové situace vůbec uplatnit. Příručky radí posilovat člověčí dominanci nad psí, a to metodami, které jsou spíše šikanou, než čímkoli jiným. Rady jako jsou pořadí procházení dveřmi, pořadí krmení – jídla jednotlivých členů smečky, používání či nepoužívání vyvýšených míst k odpočinku, vzájemný kontakt a komunikace při hře – například nepříjímání žádostí o hru a podobně, nejsou pro dobré vztahy v lidsko psí smečce vůbec důležité. Důležitá je srozumitelnost, spravedlnost a důslednost, tím se autorita buduje a posiluje mnohem více, než tím, že nepustíme psa na gauč.
Lovci, záchranáři i policisté se po skončení práce postarají o komfort a pohodlí především pro svého psa, aniž by tím utrpěla jejich autorita. První pozornost je věnována psu, je usušen, napojen, nakrmen, je zajištěn jeho klidný odpočinek, pak teprve se dobrý majitel stará o svou osobu. Pokud se podobně chovají ke svým psům i majitelé, kteří mají svého psa jen pro své potěšení, obohatí to jejich vzájemné soužití o nový rozměr, který je těm, co mají věčný strach o svou „pozici ve smečce“ odepřen.
Text: Tým Člověk přítel psa
