Domů HYDE PARK Lotrandova cesta – 1. část

Lotrandova cesta – 1. část

661
0
Sdílejte
Lotrandova cesta – 1. část

Jak se to jen mohlo stát, že já, dítě z naprosto nepejskařské rodiny, jsem podřídila svůj život těmto čtyřnohým stvořením? Ranní vstávání se řídí potřebou venčit, výběr auta počtem a velikostí psů, na výlety a dovolené jezdíme zásadně tam, kam můžou i psi.

Začalo to už ve školce, kdy jsem každou svoji čmáranici nazývala koněm a místo panenek měla stáj z leporela, kterou obývalo stádo plastových koní. Jako školou povinná jsem začala trávit veškerý volný čas v nedalekém hřebčíně a rodiče mě při příchodu domů pravidelně vítali větou: „Ty zase smrdíš!“  Zlomový okamžik přišel asi ve druhém ročníku na vysoké škole (zemědělské – jak jinak), když se majitelům hřebčína narodila štěňata po jejich fence. Přijela jsem se na ně podívat, jedno z nich běželo ke mně a spokojeně se mi uvelebilo v náručí. V té době mě ani nenapadlo pořídit si psa, samozřejmě jsem chtěla, ale až později, možná, někdy.. Ale dopadlo to jinak. Čtyři štěňátka našla nové majitele, jeden pejsek zůstal. A právě ten „můj“. Nemusím asi popisovat, jak to dopadlo. Cipísek si mě zkrátka vybral. Stal se z něj veselý společník, přítel do nepohody, můj parťák na cestách. O výcviku psů jsem však věděla málo, tlachání v parku s experty na všechno mě příliš neobohacovalo a tak jsem jako pejskař – začátečník navštívila nejbližší cvičák.

Když vám klasický „cvičák“ příliš nesedne…

Byl to typický cvičák té doby, nejen skladbou plemen, ale i metodikou výcviku. Chodilo tam pár fajn lidí, kteří se časem stali mými přáteli, ale výcvik mně ani Cipískovi neseděl. Cvičení v řadě, příliš hlasité povely, cukání vodítkem, fyzická manipulace. Brzy jsem poznala, že touto cestou se nikam nedostaneme. Cipísek odmítal za těchto podmínek spolupracovat a mně samotné se nátlak a donucení odjakživa protiví. Začala jsem tedy pátrat po jiných způsobech výcviku, až jsem narazila na útlou knížečku o tréninku s klikrem. Četla jsem ji několikrát dokola, nechápala úplně přesně jak to celé funguje a dělala spoustu chyb. Ale komunikace s mým psím kamarádem byla rázem daleko snadnější. Sehnat klikr nebylo úplně jednoduché, takže jsem dlouhou dobu používala žabku, přivezenou z jedné výstavy v Německu. Mnoho pochopení od kolegů jsem se nedočkala, stále mi radili, ať na něj přitlačím nebo ať už si konečně pořídím pořádného psa. Takže jsem nakonec vyměnila cvičák. A protože jednou z mých vlastností je vrhnout se do všeho naplno (a po hlavě), stal se ze mě pejskař srdcem i duší. Myslím, že nikdo (a vlastně ani já) netušil, že časem společně složíme několik zkoušek a na poličce budu ometat prach z pohárů a plaket ze závodů.

Bohužel, špatné návyky se velmi těžko odstraňují a nevyhnuli jsme se jim ani my. Cipísek není úplně bezproblémový pejsek, ale přesto, nebo možná právě proto, jsem se začala zajímat o nenásilnou formu spolupráce se psem a vděčím mu tak za vše, co o výchově a výcviku vím. Časem jsem si vzala ještě jednu moc milou starou fenku na dožití a poznala jsem, jak osvobozující je mít pohodového psa. Pořízení dalšího psího parťáka už tedy bylo na rozdíl od těch předchozích velmi promyšlené. Měla jsem již konkrétní představu o plemeni, pohlaví psa (dokonce i barvě), rodičích a příbuzných štěňátka  s důrazem na zdraví, povahu i vzhled. Děkuji pánubohu a paní chovatelce za to, že mám nyní tu čest pracovat s velice temperamentním, vynalézavým a přitom klidným a rozvážným štěňátkem přezdívaném Lotrando, které je nadšené z jakékoliv společné aktivity. Znovu se vydávám na cestu, na níž není ani tak důležité jakých cílů dosáhneme, ale jakým způsobem o ně budeme usilovat. A o naše společné zážitky se s Vámi ráda podělím.

O autorovi – Ing. Hana Štenclová:

Ing. Hana ŠtenclováZvířata mě provázejí celým životem. Jako malá jsem chovala různé hlodavce, později pomáhala u koní v hřebčíně a přinesla si domů prvního vlastního psa. Během studia na Mendelově univerzitě v Brně, v roce 2007, jsem se začala věnovat sportovnímu výcviku a obedienci. Nyní poznávám i další psí sporty, hltám veškeré informace o nenásilném přístupu ke psům, účastním se přednášek a seminářů s českými i zahraničními lektory, organizuji kurzy o výchově a výcviku a především si užívám každodenní radosti i starosti s těmito báječnými zvířaty.

Motto: Vše, co se zdá být nemožné, je pouze výzva.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář
Vložte své jméno zde