Domů MŮJ PES Úvaha psycholožky: Kterých psů se vlastně máme bát? Jenom těch „bojových“?

Úvaha psycholožky: Kterých psů se vlastně máme bát? Jenom těch „bojových“?

13622
18
Sdílejte

Téma bojových psů nemám ráda od samého začátku. Právě jsem se přihlásila ke studiu svého oboru v Německu, když se v Hamburku v létě roku 2000 stalo ono hrozné neštěstí, kdy dva „bojoví“ psi zakousli na hřišti před očima spolužáků a učitelů šestiletého chlapce. Mohla jsem tedy bezprostředně sledovat hysterické reakce tamní veřejnosti a chaotické snahy úředníků a politiků zabránit podobným otřesným událostem.

Důsledkem byly zákony omezující chov, držení a dovoz vybraných plemen psů, povahové testy bojových psů a přísné zkoušky způsobilosti jejich majitelů. Zákony k omezení chovu vybraných plemen psů a k přísným podmínkám jejich držení (vodítko a koš na veřejnosti) přijalo mnoho dalších evropských států, leckde ve světě již existovaly dříve.
Na paškálu byla především čtyři plemena, která byla v 19. století vyšlechtěna k zápasům, ať už s ostatními psy, nebo s jinými zvířaty. Jde o bulteriéra, stafordšírského bulteriéra, amerického pitbulteriéra a amerického stafordšírského teriéra. Jsou to svalnatí psi s mocným skusem čelistí a vysokým prahem bolesti, kteří když se zakousnou, jen tak nepustí. Přestože je o nich všeobecně známo, že vůči lidem jsou vesměs přátelští, vzbuzují v mnohých strach jen svým zevnějškem – prostě nejsou roztomilí. Psí zápasy už snad nikde ve vyspělém světě nejsou legální kratochvílí, a tak se nelze příliš divit, že zákonodárci mnoha států naznali, že další chov těchto plemen nemá opodstatnění.

V každém státě jsou „zlí“ psi jiní

Když se však podíváme na seznamy „nechtěných“ plemen psů u jednotlivých států, najdeme tam zajímavé rozdíly. Ty jsou zřejmě důsledkem zkušeností s určitým plemenem v té které zemi, obliby či antipatie. Například v Irsku se k nežádoucím plemenům řadí rhodéský ridgeback a německý ovčák, ve Velké Británii argentinská doga, tosa inu a brazilská fila, v Rusku karelský medvědí pes, búrský buldok, anatolský, středoasijský a kavkazský pastevecký pes. Ve Finsku jsou na seznamu nežádoucích tzv. vlčí plemena. V některých státech USA je zakázáno držení rotvajlerů, neapolských mastinů, čau čau. Jak se v tom vyznat? Je rotvajler v Americe nebo německý ovčák v Irsku nebezpečnější než příslušníci stejných plemen v Německu či u nás?

Kdo je tedy vlastně nebezpečný?

Není přece možné šmahem označit některou rasu za nebezpečnou. Lze však definovat nebezpečného jednotlivce (psa, který pokousal člověka nebo se porval s jiným psem, potrhal ovce či strhl zvěř) a na něho a na jeho majitele soustředit zvýšený dozor a bezpečnostní opatření. To však předpokládá kvalitní evidenci všech psů, majitelů a jejich případných hříchů. Stejně, jako je to s auty a s řidiči. Proč to s auty a řidiči jde, a se psy a jejich páníčky ne? Brzy by vyšlo najevo, jak je to doopravdy s bojovými plemeny (mimochodem u nás nejčastěji koušou němečtí ovčáci a jezevčíci) a rázem by byl konec množírnám, podivným obchodům se štěňaty a dalším lumpárnám.

Nejdůležitější prevencí nešťastných událostí je však zodpovědnost každého majitele psa a důkladné zvážení genetické výbavy a původu štěněte, jakož i vlastních sil a schopností ještě před jeho pořízením. Takže pane Nováku, toho vytouženého burbula vaší dcerce k třináctým narozeninám rozhodně nepořizujte. Je nepravděpodobné, že by vaši rodinu v paneláku ohrožovali lvi či jiné velké šelmy, spíše je jisté, že za půl roku by ohrožení pro všechno živé ve vašem okolí představoval váš mazlík. A kam potom s ním?

Autorka: MVDr. Hana Žertová

O autorce:

Hana Žertová je veterinární lékařka, která se ve své profesi zaměřila na behaviorální medicínu psů a koček. Tento obor studovala především v systému postgraduálního vzdělávání veterinárních lékařů v Německu. V roce 2009 natočila televizní seriál Polepšovna mazlíčků, vydala několik knížek o častých problémech psů a koček, publikuje v odborných časopisech a přednáší chovatelům i veterinárním lékařům. Ve školkách pro štěňata učila majitele lépe psům rozumět, vybudovat pěkný vztah a předcházet poruchám chování. Z těchto zkušeností čerpá její poslední knížka Od štěněte ke psu.

 

 

Čtěte také:

Psycholog radí: Jak na bezproblémové soužití psa a miminka

Veterinář radí: Jsou kočky opravdu samotářky nebo uvítají společnice?

Rady veterináře: Proč váš pes nezvládá samotu

Poradna psí psycholožky: Nejčastější poruchy chování psů a co s tím

 

18 KOMENTÁŘE

  1. Bojove plenena je nesmysl ktery si vymyslely hloupi lide ,Žadne bojove plemeno NEEXISTUJE ,Zaleži jen na lidech jak se ke svemu psovi sami chovaji a čemu ho uči .Když budu chtt tak i maly pes se bude chovat tak jako ty vaši takzvani nesmyslně vymyšleni neexstujci bojova plemena ,Bojove jsou tanky.letadla a podobně.

    • Pokud byste článek četl (četla) pozorně, pak by vám nemělo uniknout, že paní doktorka vysvětluje přesně totéž: Žádní bojoví psi de facto dnes neexistují, všechno je to o majitelích… (Redakce)

  2. V podstatě lze s článkem souhlasit. Nicméně určitá plemena, jako např. stafordšírský bulteriér, pitbulteriér byla vyšlechtěna pro jasnou určitou činnost, a tou určitě není být mazlíkem svého pána. Nejsem odborník, ale minimálně dvě plemena byla stvořena téměř výhradně pro psí zápasy. Pastevecká plemena typu kavkazák, středoasiat, anatol ponechme stranou úplně, ta dle mého mínění v podmínkách ČR nemají buď vůbec co dělat nebo jen s minimálním uplatněním. A jasné je to, že poranění od výše uvedených plemen budou v naprosté většině devastující a mnohem více závažná, jak od jezevčíka, i když třeba procentuálních napadení malými plemeny je více.

    • Právě psi chovaní za účelem bojových sportů jdou za svého pána (na jeho příkaz) položit život. Takto vychovaný pes se pokusí usmrtit všechno čtyřnohé v dosahu, ale je to právě člověk, který mu ošetřil rány, který ho krmí. Ke svému člověku má obrovsky silnou vazbu. Pokud ho ale ponoukne k tomu, aby se nebál napadnout člověka (třeba i vetřelce u sebe na pozemku), pak to udělá a nebude si brát servítky.
      Pes by měl vetřelce pouze zadržet po dobu nezbytně nutnou, než příjde jeho člověk. Bohužel až příliš často potkáte 20ti leté jedince v drahém autě od rodičů, jak mají právě jedno z těchto plemen, které udělá co pánovi na očích vidí. A pak přichází ten problém. K vlastnictví psa je nezbytnou součástí i vlastnictví řádně vyvinutého mozku…a to je kámen úrazu naší společnosti

  3. Myslím, že obecně problém s malými plemeny je ten, že je právě všichni berou nevinné mazlíčky. Co by se mohlo stát, když má tak malinkou tlamu, maximálně by škrábl. Pořizují si je lidé jako miláčky pro děti nebo důchodci, bohužel jen minimální procento lidí dá psovi řádný výcvik a hranice. Přitom např teriéři-velmi temperamentní psíci, hranice a fyzické i psychické vybití přímo potřebují, ale jen málo lidí jim to skutečné dá.
    Pak se stává, že jdu se svými 3 velkými psy (37, 41 a 47Kg) a oni musí zůstat sedět a nechat na sebe dorážet bezprizorního křížence (cca 5kg) bez vodítka, obojku (o náhubku nemluvě). Chytit se nedá (pokousal/poškrábal ruku už i mě), ale podle majitelů (křičících to z dálky) si chce hrát. Až se jeden z nich naštve, že tohle se opakuje denně a i s náhubkem z něj udělá paštiku, budu mít já agresivní bestie co napadli chudáka malýho. Jeho majitelce nikdo nevysvětlí, že problém není ani v jednom ze psů, ale v ní. A také v tom, že naježení, uší dopředu, vztyčený ocas, vyprsení, tón jeho hlasu.. to všechno opravdu neznačí “pojď si hrát”.
    Pokud někdo takovéto chování umožní střednímu nebo i velkému psovi, není nebezpečný pes, ale jeho majitel. Jasná agenda všech psů by jistě pomohla, také výrazně přísnější zákony, co se týče zvířat (nejen týrání, ale i za nepřihlášené jedince na úřadech), povinný výcvik problémových jedinců (nejen psů, ale hlavně majitelů) a aspoň informační brožura o chování psa, jeho integrace do lidské společnosti a s kontaktem na cvičáky v okolí ke každému štěněti.
    Pes je jen takový, jaký mu jeho majitel umožní být nebo jakému chování ho sám vede…bohužel.

    • Naprosto přesné hodnocení, není co dodat, snad jen že souhlasím”všemi deseti”. Taky toto s mým velkým psem zažívám a nepomůže ani že volám do dálky ať si toho svého psa chytí. Nechytí nikdy.

    • Také naprosto souhlasím. I já se tohle se svým velkým “bojovým” plemen zažívám docela často. Naštěstí je dost flegmatická, když na ní doráží nějaký malý pes, tak ho většinou ignoruje, ale člověk nikdy neví. Jednou mě pobavili mé bývalé kolegyně v práci, když řešily, jak jedna kamarádka kolegyně měla malého psa a ten se dostal za plot na cizí pozemek, kde ho zakousl pes. Argumentace byla taková, že jak si majitel pozemku mohl dovolit nezajistit pozemek, aby se mu tam nedostal cizí pes, takže paní zakousnutého psa byla vlastně hrozná oběť a všechny jen souhlasně přikyvovaly. Všechny do jedné byly majitelky malých psů, které měly špatné zkušenosti s velkými psy (dokáži si představit, viz první věta až druhá věta). Moje argumentace byla taková, že i my máme rodinný dům se zahradou a pozemek je zajištěný tak, aby se NÁŠ pes nedostal ven, to že je pod bránou mezera pro malého psa, kvůli tomu nebudu nic složitě předělávat, protože není můj problém, že má někdo na volno psa, který ani neuposlechne na zavolání.
      A aspoň věc k tématu, vídám často na ulicích pochybné existence, které mají právě “bojová” plemena a to je kámen úrazu. Opravdu by bylo na zamyšlenou, aby se tohle nějak ošetřilo, přesně jak bylo napsáno v článku. A na závěr, jak napsal pan Andrej, pes je jen takový, jaký mu jeho majitel umožní být, víc nelze dodat 😉

  4. Až budou všichni kdo si pořídí pejska takoví jako tady v těch komentářích, pokousání psem bude ohromná náhoda. A to bych si přál!

  5. Mám dva kavkazany, jsou na hlídání pozemků, jako domácí mazlíčci nepřicházejí v úvahu, na takové by mělo být vydáváno povolení. Jsou to zlouni od přírody a my to dobře víme, takže se podle toho také k tomu stavíme. Rozhodně by se nemohlo stát, aby se dostali do styku s kýmkoliv jiným než s námi, nebo zlodějem a tak to má být. Všechno to je na chovateli, musí si přece být vědom toho, co má doma

  6. Já si nemyslím, že je to jen věc majitele jaký je pes, protože když máte nějaké šlechtěné plemeno, tak se po generace šlechtí aby se dosáhlo určitého cíle , a ti psi z vrhu kteří je nesplňují jsou z dalšího chovu vyřazeni a kdo si pořizuje bojové plemeno tak se mu líbí jeho dobře stavěné tělo , vyvinuté čelisti, prostě od prvního pohledu bojovník. Já mám psa bígla fenku a to je tak přátelský pes ke všem ostatním psům, že ji musím mít na vodítku,aby nenaletěla , protože tento pes byl vyšlechtěn k honu ve smečce,aby se snášel s ostatními. Ai já jsem si pořídila psa ,aby to byl parťák a miloval dlouhé procházky a nebyl agresivní.

  7. Mám jezevčici, od malička je vedena ke slušnému chování, tedy pozdrav psa a když má chuť, můžete si chvíli hrát. Jenomže – čím větší pes, tím lepší kamarád. A když si ji nějaký hlupák zkusí pohladit, jeho chyba. Má packy obvykle od bláta a radostně ho umaže od pasu dolů.
    Ale i tak je nutná opatrnost. I když nehárá, je schopná přivést si kamaráda. Nejlépe pěkně za vodítko. Už jsem byl nařčen, že krademe psy.

  8. Mam kavkazaka fenu ,nepotrebujem na to zadny povoleni jak zde napsala p. Libuse,jsou to obrovska plemena ale verna,zadny zloun,zalezi jak se majitele k nim chovaji a jak s nim kdo zachazi.Miluji svou panicku i jeji rodinku,cizi psy a lidi nesnasi ,jsou to kousava a tvrdohlava plemena ale bezduvodne neublizi,opravdu zalezi vzdy na majitelich a jejich chovani.Kdyz pes vyciti laskavy pristup je hodny ,pokud citi agresivitu a tyrani, jsou zly.Je to jako s detmi,jak si je vychovate tak je mate!

    • Snad všichni horští psi (mám tibetského mastifa) jsou “zlí”. Štěkají a cizího sebeméně neprověřeného člověka na pozemek nepustí. Nenechají nic odnést. Ale za vesnicí, když je kolem domu oplocený hektar, soused je (nebo chce být) hluchý a babičce 80 a věří Barrandovu, je potřeba PES. Nášc pes prověřené lidi bez problémů pouští. A koho pustit nechce, ten má velmi často pochybnou pověst – a o takové návštěvy nestojím.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář
Vložte své jméno zde